Stejně jako loňské léto tu máme projekt Letní dumání, které má na svědomí Syki. Projekt bude probíhat až do 31. 8., takže máme před sebou dva zajímavé měsíce :).
Paralelní světy
Víte, někdy mám pocit, že se v
paralelních světech pohybuju už odmala. Pamatuju si, že jsem to
byla já, kdo pořád vymýšlel nějaké bláznivé hry, jako třeba
hledání pokladu, který nikdy ani neexistoval. Ale pravděpodobně
všechny děti mají ten vzácný dar bujné fantazie, která se bude
pomalu vytrácet, jakmile začnou čím dál víc vstupovat do
opravdového světa. Já měla to štěstí a kousek té dětské
fantazie jsem si ponechala...
Jsem typický snílek. Velkou část
dne zvládnu strávit v představách a světech, které se od toho
mého naprosto liší, ale přesto do něj zapadají. V jednom světě
jsem tanečnicí, kterou jsem vždycky zoufale toužila být, v
druhém zase klavíristkou, protože ten nástroj mě jednoduše
fascinuje, a v neposlední řade také muzejní kurátorkou – teď
se nesmějte, to byl můj sen když jsem se hlásila na vysokou.
Vždycky mě fascinovaly obrazy a sochy, protože si v sobě nesou
svoje vlastní příběhy a světy. Bohužel, jak už to tak bývá,
skončila jsem úplně někde jinde...
Většina lidí bezpochyby sní o své budoucnosti. O tom, kým se staneme. Stane se chlapec právníkem, jak chtěli jeho rodiče, nebo se bude věnovat fotografování, které tak miluje? Obě budoucnosti si umí představit, těžko říct, kterou si nakonec zvolí. Já jsem snila (a někdy ještě sním) o tom, že se mi povede něco změnit. Že tu po mně něco zůstane a já na sebe budu moct být pyšná...Sen je to bezpochyby krásný :).
Díky čtení knih se mi povedlo značně
rozšířit svůj seznam světů, ve kterých bych chtěla žít...Když
sáhnu po nějaké knize a začtu se, otevře se mi úplně nový
svět. V hlavě mi to vždycky jede jako nějaký film, který se
odehrává souběžně s textem, který mám přímo před očima.
Takhle jsem se ocitla společně s Tris a Čtyřkou v dystopickém
Chicagu, s Rose a Dimitrim na Akademii svatého Vladimíra nebo také
v normálním světě, za to ale v Paříži ve společnosti Anny a
St. Claira.
V každém světě můžeme objevit,
jakými bychom chtěli být. Bojovnicí, cestovatelkou, vědkyní,
čímkoli jenom chceme. A v některých případech se takovými
můžete stát – pokud je to možné (třeba takovým upírem
můžete chtít být sebevíc, ale stejně se to nesplní...). Jenom
je škoda, že plno lidí svou fantazii ztrácí. Snění a nové
příběhy jsou pro ně ztrátou času. A to je chyba – nezabíjejte
svoje vnitřní dítě, bez něj by přece v životě byla hrozná
nuda :).
Já jsem jako malá chtěla být baletkou, i když mi pak postupem času došlo, že na to teda nemám. Na klavír jsem hrála 11 let a stejně tak miluju hudbu. U knih velice ráda něco poslouchám a mám ráda, když natrefím na nějakou píseň, která přesně charakterizuje scénu...
U nás doma nikdo nechápe, že když se učím nebo čtu nesnáším, když mluví, ale hudba mi nevadí :). U toho jejich mluvení se zkrátka nedá myslet :D.