,,Tak jo,“ řekla jsem, zatímco jsem si třela ruce. ,,Chtěl jsi rozhodnutí, tak tady ho máš: Končím s tímhle. Končím s Výběrem, končím se všemi těmi lžemi a především končím s tebou. Bože, nemůžu uvěřit jak jsem byla blbá.“ ,,Nekončíš, Americo,“ odporoval mi rychle, jeho postoj říkal to stejné, co jeho slova. ,,Končíš, až to řeknu já. Právě teď jsi rozrušená, ale nekončíš.“

Chytila jsem své vlasy, měla jsem pocit jako bych byla vteřiny od toho, abych si je vytrhla i s kořínky. ,,Co je to s tebou? Jsi mimo? Co tě přimělo myslet si, že budu někdy v pohodě s tím, co jsem právě viděla? Nenávidím tu holku. A ty jsi ji líbal. Nechci mít s tebou nic společného.“ ,,Dobrý Bože, ženská, nikdy mě nepustíš ke slovu!“ ,,Co by jsi asi tak mohl říct, abys to vysvětlil? Prostě mě pošli domů. Už tu nechci být.“ 

Naše slovní výměna probíhala tak rychle, že jeho ticho bylo znepokojující. ,,Ne.“ Byla jsem rozzuřená. Nebylo tohle přesně to, o co žádal? ,,Maxone Schreave, nejsi nic jiného než dítě, které vlastní nějakou hračku, kterou nechce, ale zároveň nechce, aby ji měl někdo jiný.“ Maxon potichu promluvil. ,,Rozumím tomu, že jsi naštvaná, ale-“ Strčila jsem do něj. ,,Jsem víc než naštvaná!“ Maxon zůstal klidný. ,,Americo, nenazývej mě dítětem. A nestrkej do mě.“ Znovu jsem do něj strčila. ,,A co s tím uděláš?“ Maxon mě chytil za zápěstí, přišpendlil mi ruce za záda a já jsem uviděla ten vztek v jeho očích. Byla jsem ráda, že tam byl. Chtěla jsem, aby mě vyprovokoval. Chtěla jsem důvod, abych ho mohla zranit. Právě teď bych ho mohla roztrhat na kousky. Jenže v něm nebyla žádná zuřivost. Místo toho jsem cítila to proudění energie, které jsem tak dlouho postrádala. Maxonův obličej byl kousek od mého, jeho oči prohledávající mé vlastní, možná přemýšlel, jak zareaguju, možná mu to bylo úplně jedno. I když to bylo celé špatné, pořád jsem to chtěla. Moje rty se oddělily dřív, než jsem si uvědomila, co se děje.