Toto je týdenní meme pořádané Knižním doupětem.

Vražedná pomsta
Suzanne Collins


„Mě nikdo doopravdy nepotřebuje,“ pokračuje a v jeho hlase nezní žádná sebelítost. Je pravda, že ho jeho rodina nepotřebuje. Budou po něm truchlit, stejně jako hrstka přátel. Ale překonají to. I Haymitch, který utopí smutek v pálence. Uvědomuji si, že Peetova smrt nezvratně ublíží jediné osobě. Mně.
„Já ano,“ říkám. „Já tě potřebuji.“ Neklidně se nadechuje, jako kdyby se chtěl začít dohadovat, a to není dobré, to není vůbec dobré, protože začne mluvit o Prim, o mé matce a o všem dalším a jenom mě tím zmate. A tak, než stačí promluvit, umlčuji ho polibkem. Znovu to cítím. To, co jsem zatím cítila pouze jednou. V jeskyni minulý rok, když jsem se pokoušela Haymitche přimět, aby nám poslal nějaké jídlo. Během loňských her i potom jsem líbala Peetu snad tisíckrát. Jen při jednom polibku se ale něco pohnulo hluboko v mém nitru. Jen při jednom jsem toužila po dalších. Tehdy mi však začala krvácet hlava a Peeta mě uložil ke spánku.
Tentokrát nás nic nepřerušuje a po několika marných pokusech Peeta vzdává snahu o další slova. Pocit tepla v mém nitru narůstá a šíří se z hrudi do celého těla, do rukou i nohou, až ke špičkám prstů. Polibky mě ovšem neuspokojují; mají opačný účinek. Má touha narůstá. Vím, jaké to je, mít hlad, ale tohle je něco úplně nového.