Rss Feed
  1. Sladká políbení (11)

    pátek 25. května 2012


    Toto je týdenní meme pořádané Knižním doupětem.

    Mrazivý polibek
    Richelle Mead 


    „Dobře. Můžeš toho už nechat?“ vyštěkla jsem s rukama v bok.
    „Čeho mám nechat?“
    „Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec.“ Uvědomovala jsem si, že není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem na něj řvala. „Občas mi přijde, že se rád posloucháš! A já vím, že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš s Tašou, jsi naprosto normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní role mýho učitele.“
    Pozoroval mě s překvapeným výrazem, což u něj nebylo právě typické. „Já se o tebe nezajímám?“
    „Ne.“ Byla jsem malicherná, strašně malicherná. Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než jen učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo. Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. „Jsem pro tebe jen další studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý životní lekce, až z toho…“
    Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného druhu.
    Neříkej mi, co cítím,“ zavrčel.
    Došlo mi, že aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se ovládal – dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil svého morojského otce. Dřív býval jako já – měl sklon jednat bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl.
    „Je to tak, že jo?“
    „Co?“
    „Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako já.“
    „Ne,“ prohlásil pobouřeným tónem. „Naučil jsem se ovládat.“
    Tahle informace mě povzbudila. „Ne,“ oznámila jsem mu. „Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale ne vždycky. A někdy…“ Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila hlas. „Někdy nechceš.“
    „Rose…“
    Viděla jsem, jak těžce oddechuje, a věděla jsem, že mu srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře jsem si uvědomovala, že je to špatné – znala jsem všechny logické důvody, proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat. Nechtěla jsem být hodná holka.
    Než si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek, vášeň, uvolnění…

    |


  2. 0 komentářů :

    Okomentovat