Toto je týdenní meme pořádané Knižním doupětem.
Mrazivý polibek
Richelle Mead
„Dobře. Můžeš toho už nechat?“
vyštěkla jsem s rukama v bok.
„Čeho mám nechat?“
„Těch kravin se zenovým myšlením.
Nemluvíš se mnou jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný
nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec.“ Uvědomovala jsem si, že není tak
docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem na něj řvala. „Občas mi
přijde, že se rád posloucháš! A já vím, že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš
s Tašou, jsi naprosto normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o
mě doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní role mýho
učitele.“
Pozoroval mě s překvapeným
výrazem, což u něj nebylo právě typické. „Já se o tebe nezajímám?“
„Ne.“ Byla jsem malicherná,
strašně malicherná. Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než
jen učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo. Zapíchla jsem
mu prst do hrudníku. „Jsem pro tebe jen další studentka. Ty mi jenom dál udílíš
svoje blbý životní lekce, až z toho…“
Před chvílí jsem si přála, aby se
mě dotkl, ale teď mě chytil za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji
sevřel a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala
záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného druhu.
„Neříkej mi, co cítím,“ zavrčel.
Došlo mi, že aspoň polovina z
toho, co jsem mu řekla, je pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se
ovládal – dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil svého
morojského otce. Dřív býval jako já – měl sklon jednat bez přemýšlení, dělat
věci, které by dělat neměl.
„Je to tak, že jo?“
„Co?“
„Taky pořád zápasíš se
sebeovládáním. Jsi stejnej jako já.“
„Ne,“ prohlásil pobouřeným tónem.
„Naučil jsem se ovládat.“
Tahle informace mě povzbudila.
„Ne,“ oznámila jsem mu. „Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se
ovládáš. Ale ne vždycky. A někdy…“ Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila
hlas. „Někdy nechceš.“
„Rose…“
Viděla jsem, jak těžce oddechuje,
a věděla jsem, že mu srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě.
Dobře jsem si uvědomovala, že je to špatné – znala jsem všechny logické důvody,
proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.
Nechtěla jsem se ovládat. Nechtěla jsem být hodná holka.
Než si stačil uvědomit, co se
děje, políbila jsem ho. Naše rty se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek
oplácet, věděla jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi
sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou rukou mi zajel
do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek, vášeň, uvolnění…
0 komentářů :
Okomentovat